"Juchů!, taťulíku, už přišel!"
Hurvínkův vřískavý hlásek docela určitě poplašil i myši ve sklepě a holuby na střeše. Pes Žeryk, Hurvínkův nerozlučný druh, nemohl samozřejmě zůstat pozadu a ňafal jako posedlý. Rázem bylo po klidu. Pan Spejbl se zachmuřil. Vyrušení z blaženého ticha bylo příliš náhlé. Udělal Hurvínkovi přednášku, že svým křikem by mu mohl poškodit ušní bubínek i jiné hudební nástroje - kdyby je měl v uchu - a bezpodmínečně vyžadoval ticho a klid. A pro Žeryka to platí také! V tu ránu bylo ticho! Špendlíček byste uslyšeli spadnout. Pan Spejbl okamžitě zbystřil pozornost. Příliš dobře věděl, že se za Hurvínkovou poslušností vždycky něco skrývalo.
(Miloš Kirschner, Hurvínkovy večerníčky)